Francouzka Madeleine Delbrêlová se rozhodla pro nezvyklé povolání: žít a pracovat jako věřící laička v komunistickém prostředí chudinského předměstí Paříže. Skrze přítomnost malé komunity laiků tam chtěla diskrétně přinášet Kristovu zvěst – spíše službou než kázáním. Ve službě zbídačelým dělnickým rodinám prožila druhou světovou válku s bombardováním a nedostatkem takřka všech základních životních potřeb. Musela navíc odolávat pokušení, aby se její solidarita s trpícími nestala motivem nenávisti proti jejich utlačovatelům...
Vždycky zdůrazňovala, že nejen řeholníci a kněží, ale i laici jsou povoláni Bohem a že s nimi Bůh počítá právě tam, kde se nacházejí. V knížce Misionáři bez lodi píše něco velice podstatného: „Jsme hluboce přesvědčeni, že tato ulice a tento svět, kam nás Bůh postavil, jsou pro nás místem našeho posvěcování. Pevně věříme, že nám k tomu nic podstatného nechybí, neboť jestliže by chybělo, Bůh by nám to již dal.“


(Ve víru víry, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2011)