Studentům jedné třídy na gymnáziu bylo zadáno téma ke slohové práci: „Proč je svět takový, jaký je?“ Sedmnáctiletá studentka odevzdala pouze celou řadu dalších napsaných otázek. Myslela, že všechno pokazila, ale přesto ji vyučující vyzvala, aby svou práci přečetla nahlas před celou třídou.
To, co četla, poslouchali všichni spolužáci kupodivu v hlubokém tichu.
„Maminko, tati... Proč? Maminko, proč jsou růže červené? Maminko, proč je tráva zelená a nebe modré? Proč si pavouk splétá pavučinu a nestaví si dům? Tati, proč mě nenecháš, abych si hrála s tvou krabicí s nářadím?
Paní učitelko, proč se musím naučit číst?
Mami, proč se nemůžu nalíčit, když jdu tancovat? Tati, proč nemůžu zůstat venku až do půlnoci? A moji kamarádi a kamarádky můžou.
Maminko, proč mi závidíš? Tati, proč se nelíbím klukům? Proč jsem samá ruka, samá noha a kost a kůže? Proč musím nosit rovnátka a brýle? Proč je potřeba dospívat?“

(pokračování zítra)


(Ptačí zpěv pro duši, Portál 2012)