Před pár dny jsem se po delším čase setkala s kamarádkou. Obě jsme vdané, máme děti, naši mužové jsou hudebníci, kvůli spoustě práce se rozhodně nenudíme, možná naopak, někdy bychom trochu té nudy snesly. Seděly jsme spolu u kávy a sdělovaly si všechny novinky. Co děti, jak se jim daří a k čemu jeví sklony, jak stíháme práci v domácnosti, péči o rodinu, co ten náš, jeho zaměstnání a služba, co si pořídil za novou aparaturu, jaké máme sousedy, co naše pracovní odbornost, jestli ji někdy uplatníme, jak pečujeme o svou vizáž, trochu o oděvech, trochu o kosmetice, jak není snadné všechno zvládnout podle našich představ. No, ty ženské řeči si asi každý dokáže více či méně představit.
Po informační části rozhovoru, jak to tak bývá, došlo na hodnocení. Většinou to tak probíhá, my ženy už jsme takové. Většinou toto hodnocení bývá trochu kritikou, trochu stížností a trochu i reptáním. Nikdy totiž není všechno, jak bychom si přály.
A tady se stalo něco neobvyklého. Přímo jsme se předháněly v pochvalování svých mužů, jejich práce, svých dětí, jejich úspěchů, své domácnosti, své práce, Boží milosti, kterou s vděčností pozorujeme a přijímáme. Pochvalovaly jsme si, jaké nám Pán dal skvělé muže, schopné, věrné, talentované, oddané Bohu. Vychvalovaly jsme Boží laskavost, kterou vidíme na svých dětech, Boží milosrdenství, které prožíváme v kontaktu se sousedy a přáteli.

(pokračování zítra)

(Brusinky, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2012)