V jedné písni zpíváme: „Bylo ráno, krásné ráno, ráno, jaké má být…“ Já však vzpomínám na noc, o které bych také rád takovou píseň zazpíval. Byla to krásná letní noc. Na obloze se třpytily tisíce hvězd. Měsíc ještě nevyšel, takže pohled na srpnovou hvězdnou noční oblohu nebyl ničím rušen. Nebyl jsem sám. Byl jsem na astronomické expedici. Zjišťovali jsme, které přístroje jsou vhodné a které ještě vhodnější k pozorování „padajících hvězd“.
Z ničeho nic nám nad hlavou prolétla „hvězda“. Bylo to, jako by někdo oblohu proťal ohnivým mečem. Záblesk z jasného nebe – jako zázrak. Trvalo to jen chvíli, ale vyrazilo nám to dech. Chvíli trvalo, nežli jsem se z toho zážitku vzpamatoval. Někdo z pozorovatelů povídá: „To bylo!“
Tak nějak to je s vděčností. Setkáváme se s projevem lásky a užasneme, že něco takového vůbec může být. Tak nějak rozumíme tomu, co píše M. Beattie:
„Vděčnost otevírá dveře do plnosti života. Mění to, co máme rádi, v dostatek. Chaos mění v řád a zmatek v ujasnění. Vděčnost mění jídlo v hostinu, dům v domov, cizince v přítele. Vděčnost dává smysl tomu, co jsme prožili. Vděčnost přináší pokoj do dnešního dne a vytváří vizi pro naše zítřky.“


(O vděčnosti s Jaro Křivohlavým, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2005)