Vítr jako rozmařilá krasavice rve plnými hrstmi listy ze stromů a vyhazuje je do vzduchu. Je nedočkavý, přestože většina listí ještě nestačila zezlátnout. Rve to ještě zelené. Kam tak spěchá?
Když jsem na jaře nedočkavě pozorovala pupeny na větvích stromů, aby mi neuniklo, kdy přesně se rozvinou listy, prožívala jsem zvláštní netrpělivost. Kdy už to bude? Kdy už se konečně stromy zazelenají a bude zase máj? Kdy konečně budu moci nechat doma kabát, šálu i rukavice a kdy už zazimuju kozačky? Snila jsem o potěšení chodit naboso. Nepřipadala jsem si vůbec směšně, když jsem vyběhla z domu trochu víc na lehko, než odpovídalo počasí. Prostě už se toho jara nemůžu dočkat, no. Myslím, že se mi nikdo nedivil, že na jaro tak spěchám.
Teď na podzim je to však jiné. Ráno už moc teplo není, ale já tvrdošíjně obouvám lodičky. Jako bych jimi mohla pozdržet léto, aby ještě chvíli zůstalo! Nostalgicky pozoruju listí kroužící ve větru. Je mi líto každého lístečku, který už musel opustit svou větev. Sotva ale počet listů na zemi převáží nad počtem listů na stromech zbylých, zase mě postihne ten spěch.

(pokračování zítra)

(Další porce potěšení, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2011)