Přišla jsem na kolej a mrskla taškou na postel. Moje spolubydlící seděla u svého stolečku a jen zlehka se na mě obrátila, zase se dívala před sebe. To mě překvapilo. Přece musí vidět, jak jsem dopálená. Když takhle uhodím taškou o postel, je jasné, že mě něco nepříjemného potkalo. A ona se ani nezeptá, co. A stále vypadá tak spokojeně.
„Co je s tebou?“ ptám se jí. Chtěla jsem, aby se zeptala ona mě, co mne rozhodilo, a zatím se ptám já jí… Jak to, že tady tak spokojeně sedí a dívá se, jako by neviděla, že její nejlepší kamarádka je rozzuřená? Chtěla jsem jí popovídat o tom, jak jsem nedostala zápočet, nespravedlivě nedostala. Ostatní neuměli víc než já, a mají zápočty. Já ne. Dívám se na spolubydlící. „Co je s tebou?“ Otočí se ke mně. „Předu.“ „Cože?“ „Víš, tohle mě naučila babička. Taky jsem se vrátila z fakulty rozčilená jako ty, taky zápočet nemám. Ale vzpomněla jsem si, co mi říkala babička, že mám dělat, když mě někdo rozzlobí. Vzít si příklad z koček. Mám příst…“ Nechápala jsem. Vždyť tady není nic, co by mohla příst, přadénko nebo co… „Víš, podívej se někdy na kočku, jak spokojeně sedí a přede… Babička tuhle radu měla od svojí babičky. Je dobré, když se člověk posadí, v klidu, nemusí vrčet nebo nějak hlasitě příst, to ne, prostě se soustředí jako kočka, myslí na něco hezkého, třeba si vyjmenovává, jaké výhody má proti těm, co je teď nemají. Třeba banální, zdánlivě banální výhody: nejsem v nemocnici, nic mě nebolí nebo něco mě sice bolí, ale ne tolik, nemám hlad, mohu chodit, jsem mladá nebo nejsem tak stará a bezmocná, abych musela jezdit na vozíčku, mám tyhlety a tyhlety lidi, co mě mají rádi. Můžeme si je vyjmenovat… A přitom najednou uvidíš, jak ti to předení přede dobrou náladu…“

(Kočičí příběhy, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2013)