To vítr přiletěl a zavál stopy,
co vedly k našim domovům,
rampouchy u střech jsou mu noty,
z nichž písně hvízdá příštím dnům.

Sněhové vločky v letu chytá,
k tanci by všechny vyzvat chtěl,
pak udýchaně kvílí, vzdychá,
že letět dále, dále měl.

Zabouří v okna chalup přikrčených,
jak na píšťaly varhan zaduje,
roztančí sníh do vírů smělých
a ze závějí se pak raduje.

(František Bukvaj, Vyznání Vysočině)