Jedna moje známá, dneska už důchodkyně, pracovala celý život jako úřednice v malém podniku. Práce ji nijak netěšila, ale nikdy nesebrala odvahu změnit zaměstnání. Pak se přiblížil odchod do důchodu. Šla. Jako důchodkyně vzala na částečný úvazek úklid v soukromé prodejně optiky. Uklízení je totiž její koníček. Dřív by se za takovou práci styděla. Přece jen úřednice zní ctihodněji než uklízečka.
Ale teď je šťastná. Leštění skleněných vitrín s obrubami, to je pro ni něco jako brilantní hra na hudební nástroj. Vytírání prodejny profesionálním mopem, jaký si domů nikdy nepořídí, se pro ni stalo zážitkem podobným jízdě v naleštěném kabrioletu. Její nová práce jí přináší velké uspokojení, a dokonce ji za ni ještě platí. Poprvé v životě dělá to, co ji opravdu baví a v čem je dobrá.
Proč se trápit v zaměstnání, které nepřináší uspokojení? Proč si nechat řídit život tím, co si o nás myslí druzí lidé? Většinou žijeme podle norem druhých lidí. Své prázdné životy jsme zaplnili lidmi. Ti teď svým souhlasem či nesouhlasem ovládají naše chování. Když jsem se zamyslela nad sebou, zdálo se mi, že skoro každou bdělou minutu se snažím někoho uklidnit nebo někomu vyhovět. Přizpůsobuju se druhým, vyhledávám jejich společnost, prahnu po jejich lásce, bojím se jejich výsměchu, toužím po jejich potlesku, pokorně přijímám vinu, kterou na mě nakládají. Bojím se jít proti módě nejen v tom, jak se oblékám, ale i v tom, jak mluvím, jak jednám, dokonce i v tom, jak myslím. Ve srovnání s mou spokojenou známou jsem si připadala jako plášť vlající ve větru.

(Brusinky, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2012)