Jednou se zvířata rozhodla uspořádat velkou protestní demonstraci. Vytvořila dlouhý průvod a kráčela nejprve sice s hlukem, ale spořádaně. Jen několik opiček různými posuňky obtěžovalo kolemjdoucí, orangutan vrazil do jedné výlohy, takže praskla, a ovce z pochopitelných důvodů nechtěly jít vedle vlků. Když průvod dorazil na Velké náměstí před kostel sv. Jana, začali představitelé jednotlivých živočišných druhů postupně vystupovat na pódium a přednášet své stížnosti na lidi: jak je využívají, vykořisťují, zmocňují se jich i jejich produktů.
„Berou si mé mléko!“ bučela kráva.
„Odnášejí mi vejce,“ kdákala slepice.
„Cpou se mým masem,“ chrochtalo prase.
„Zabíjejí nás kvůli tuku,“ naříkala velryba.
A podobné stížnosti byly slyšet od včely, krokodýla, kozy a od mnoha dalších.
Poslední dorazil, to se rozumí, hlemýžď.
„Já mám něco, co by lidé měli moc rádi, víc než mnoho jiných věcí. Něco, co by mi zcela jistě vzali, kdyby mohli. Já mám čas…“

(Hvězdy pro duši, Portál 2013)