Uprostřed srpna se znamením kosy
jsem polní cestou tichým ránem šel.
Na trávě třpytily se kapky rosy,
květ za květem se otevíral pod dotykem včel.
Baboček rej jsem pozoroval hravý
a vůně květů stála kolkolem.
Ó, jak mě vábila ta svěží náruč trávy
znějící něžným hmyzím tremolem.
A město za zády jsem nechal s jeho spěchem,
to ticho nad poli, to bylo balzámem.
Dech můj tu splynul s polí dechem,
jiskřivé slunce stálo nad ránem.
Uprostřed lánu zrajícího žita,
co vonělo jak čerstvý chléb,
se rozezněla struna v srdci skrytá,
když nad polem zněl rozjásaný zpěv.
Splynul jsem s polem, které na obzoru
se s nebem spojilo a se sluncem.
Jak moře vlnilo se nahoru a dolů
to žitné pole požehnaným dnem.

(František Bukvaj, Vyznání Vysočině)