Nadaný patnáctiletý chlapec odešel z gymnázia, kde nebyl spokojený, do výtvarného učiliště. V rodině se strhla bouře – všichni z toho byli „hotoví“ a nešťastní. „Neboj se, vždyť on se svým nadáním tam bude určitě vynikat, bude tam dobrej,“ utěšovali se navzájem.
Ale proč by měl? Nestačí, pokud bude spokojený? Proč stále čekáme, že někdo druhý – dítě, partner – uspokojí naše ambice, přání a očekávání? A jak žijeme my sami? Kolik z nás nežije skutečně svůj život, protože plníme ambice, přání a očekávání někoho druhého (rodičů, kamarádů, partnerů – doplňte dle libosti). Děláme to tak často, že to, co chceme my sami, si už ani neuvědomujeme. Jen cítíme, že není něco v pořádku, že jsme stále slabší a slabší, že ztrácíme energii.
V tomto směru se máme co učit od rodičů, kteří bezpodmínečně přijali postižené dítě. Děti s postižením bývají často tak hodné, milé a upřímné, že si člověk říká, jestli je vůbec něco důležitějšího, než být dobrý člověk, který nikomu neublíží a má v sobě tolik lásky jako právě tyto děti. Je snad člověk méně hodnotný, když neumí dobře psát, nebo dokonce řešit rovnice?

(Malá povzbuzení pro mámy a táty, Portál 2004)