Jednou, když jsem se snažila přimět manžela a dcery, aby mi pomohli co nejrychleji uklidit nákup, Mario začal stavět na odiv svou žonglérskou zručnost se třemi pomeranči. Elisa a Eleonora byly nadšené. Já jsem se rozčílila.
„No tak, lidi!“ zaječela jsem. „Doděláme nejdřív tuhle práci. Mario, odlož prosím ty pomeranče a postarej se o tu druhou tašku.“
Ve skutečnosti jsme vůbec nespěchali. Teprve později jsem si uvědomila, že jsem si měla ty okamžiky užít a umožnit, aby se z uklízení nákupu stala zábava. To se ze mě opravdu stal takový suchar? Když jsme příště dělali to samé, vzala jsem dvě mandarinky a dala jsem si je na oči jako legrační brýle: Eleonora a Elisa se náramně bavily, Mario se smál a nakonec jsme nákup uklidili tak jako tak.
Studie ukazují, že v rámci jevu zvaného „emotivní nákaza“ vstřebáváme emoce – ať už pozitivní, nebo negativní – od ostatních. Když si uděláme čas na blbnutí, můžeme se vzájemně „nakazit“ veselostí. A kdo je veselý, má o třicet procent větší pravděpodobnost, že bude šťastný. (jedna maminka)


(Rosa pro duši, Portál 2014)