Jmenuji se Sniff a jsem pudlík. Mám rád děti a také malá štěňata, ale řeknu vám, že je to kolikrát s nimi těžká práce.
U nás doma bylo často křiku, až mi z toho uši zaléhaly. Když pak děti trochu povyrostly, maminka chtěla, aby z nich něco pořádného bylo, a tak se jim snažila dávat různé úkoly. „Vynes koš!“ Nic. Že by neslyšely? Ale ano, děti slyšely dobře, ale často neposlouchaly. Prostě se jim nechtělo.
Jednou už toho bylo moc. Nikdo nechtěl doma pomoci, a když měly děti zajít se mnou na procházku, tak se jenom hádaly, kdo z nich bude muset ven. Rodiče se nazlobili. „Už toho vašeho hádání máme dost,“ řekli a dali mě cizím lidem. Tam se mi ale vůbec nelíbilo, a tak jsem odsud utekl. Pak mě ale našla policie a zavřeli mě do útulku.
Pak si pro mě přišla nová rodina, měl jsem z toho opravdu radost. Chtěl jsem být tím nejposlušnějším psem na světě, aby viděli, jak moc si vážím toho, že mě mají rádi.
Pak se to stalo. Přivedli si domů ještě štěně. Vlčáka. To byl ten největší neposlucha na světě. Kousal do bot, spal na posteli, bral si ze stolu dobroty, které nebyly pro něho, a potom se s bolením břicha vyprázdnil uprostřed předsíně. Chodil jsem za ním, vysvětloval mu, jak se má chovat, a když mě nechtěl poslechnout, aspoň jsem napravoval, co se jenom dalo. Rozkousané boty jsem schoval pod postel, hromádku v předsíni jsem přikryl koberečkem.
Ale pak nás naši lidé přetáhli novinami oba dva. Jak mi bylo hanba! Naštěstí i to štěně vyrostlo a dnes už ví, že nestačí jen dobře slyšet, ale je třeba i poslouchat.

(Zázraky stvoření, Advent-Orion 2011)