Výchova dětí je jedním z nejdůležitějších a také nejobtížnějších úkolů, jaký nám byl svěřen.
V současnosti máme k dispozici velké množství knih a návodů od autorů, kteří jsou si jistí, že znají správný recept. Většina z nich o tuto jistotu přijde ve chvíli, když se jim narodí vlastní děti.
Před několika lety mě a Noelene požádali, abychom uspořádali přednáškový cyklus na téma: Jak vytvořit šťastnou rodinu. Přestože nejsme v této oblasti odborně vyškolení, rádi jsme žádosti vyhověli. Lidem se naše přednášky líbily a po jejich skončení nás požádali, abychom celý cyklus zopakovali na jiných místech. A my jsme jim samozřejmě s radostí vyhověli. Přednášková činnost nás těšila a uspokojovala nás. Potom však naše děti začaly dospívat a my s překvapením zjistili, že naše naivní rady, které jsme předkládali svým posluchačům, v praxi příliš nefungují.
Přemýšlím o způsobech, jakými se snaží křesťané vést své rodiny a vychovávat děti. Přemýšlím o tom, jak jsme to dělali my s Noelene. Napadají mě slova jako láska, úcta, autorita, poslušnost, odměna a trest.
Ne však milost. Samozřejmě že milost byla v naší výchově přítomná, ale nebyla základním principem. Velmi často mi záleželo na tom, aby naše rodina byla „spořádaná“, protože jsem byl kazatelem, Noelene kazatelovou ženou a Terry a Julie kazatelovými dětmi.
Přestože se nám podařilo vytvořit šťastnou rodinu, moc bych si přál, abych měl druhý pokus. Víc bych druhým sloužil a nestaral se tolik o vlastní potřeby. Byl bych daleko štědřejší, aby děti mohly lépe pochopit, jak štědrý je náš Bůh. Rovněž bych se snažil zbavit hloupých sebestředných pocitů a představ o tom, kdo by měl po hádce jako první říct: „Promiň.“ Ze všech sil bych se snažil svým dětem sdělit, že nemohou udělat ani říct nic, co by mohlo způsobit, že bychom je s Noelene přestali mít rádi. Chtěl bych jim dát jasně najevo, že jsou u nás doma vždycky vítáni, že jsme na ně hrdí a hluboce si jich vážíme.

(Jak vzácná milost..., Advent-Orion 2011)