(pokračování z minulého dne)

Uběhly další měsíce, možná roky, a jednoho večera se manželka věnovala doma šití. Podvědomě cítila, že brzy by mělo nastat něco, co ji vyruší z práce. Ale nenastalo. Odložila šití stranou a začala vařit večeři. Ale manžel stále nikde. Po delší době si sedla sama ke stolu a snědla to, co uvařila. Hlavou se jí honily všemožné obavy a v jídle se dlouho jen tak nimrala. Později s pláčem usnula na gauči v obývacím pokoji, protože ten večer on nepřišel domů vůbec.
Následující večer se objevil ve dveřích jako vždy a ona na něj hned udeřila: „Kde jsi byl?“
Podíval se na ni zaraženě: „Co myslíš? Přece jsi nečekala, že se budu vracet domů každý večer? To je nejsměšnější věc, kterou jsem kdy slyšel. Existují tisíce manželství, ve kterých si každý žije svůj život. Takže to, že se sem tam nevrátím domů, není nic divného. Nebuďme v našem vztahu tak rigidní. Včera se mi prostě nechtělo vracet se domů. Měl jsem důležitější věci na práci. Mám toho prostě moc. A většinu nocí se domů vracím, ne? To ti nestačí?“
„Ne, nestačí,“ řekla v slzách.
„Podívej se,“ vysvětloval dál již méně útočně, „naše manželství tíhne k tomu, že se budu vracet domů. To, že občas chci strávit noc se svými přáteli, tě nijak neohrožuje. Naše manželství není podmíněno tím, že doma strávím každou noc. Myslím, že je to i pro náš vztah zdravější. Aspoň neupadneme brzy do rutiny. Díky tomu náš vztah zažije nové vzrušení.“
Pokud vás zajímá, jak tahle pohádka skončila, věřte, že ne tím, že by žili šťastně až do smrti.


(Moderní podobenství, Advent-Orion 2015)