Rovná a lehká je,
ne není, vždyť právě
teď se na mě slunce
nesměje.
Moc se zatáčí a strmá je.
Jdu právě do kopce
a to se mi ještě zdá,
že mi dal někdo
balvan na záda.
Poperem se, poperem
s tím zas... osudem,
který tak těžký je
a nenalézám odpověď.
Budeme se rvát, prát
a třeba i řvát – když nemám
sílu ani chuť se smát.
„Proč mně se to zlé
muselo stát!“
Chci s tebou jít na výlet
do země, kde všichni
zdraví jsou a vše smutné
a těžké nemoci
řeky odnesou.
To nám až v nebi
Bůh přichystal.
Bohu to budu svěřovat,
hledat střípky za co
děkovat a jen trošku
zkusit se pousmát.

(Eva Charvátová)