Znovu se nad námi slituješ, naše provinění pošlapeš, všechny naše hříchy smeteš hluboko do moře! (B21)
(Bible - Micheáš 7,19)
Odpuštění je zážitkem pokoje, který se vynořuje tam, kde začnete brát své psychické zranění méně osobně, kde na sebe vezmete odpovědnost za to, jak se cítíte, a stanete se hrdinou místo obětí v povídce, kterou si v dané krizové situaci vytváříte.
(Fred Luskin)
Umění zapomenout
„Odpustím, ale nezapomenu!“ Tato slova ani nemusíme vyslovit, stačí si je jen pomyslet. V tomto případě nám ale dobrá paměť škodí.
Jana si zapisovala do svého deníčku to, co ji zranilo, ublížilo, všechny svoje splíny, stesky, křivdy. Když si ho vzala do rukou, znovu se jí vybavily smutné okamžiky jejího života, přišly vzpomínky, emoce, slzy…
Poté, co uvěřila, poznala Boží lásku, rozhodla se deníček zničit a v psaní už nepokračovat. Moc se jí ulevilo.
Odpustit a zapomenout, to je v našem zájmu. Mnohdy sami sebe trýzníme vzpomínkami a trápíme se věcmi, o kterých ten, který je způsobil, už možná dávno neví. Sebelítost je jako jed.
Nebojme se svůj spor předat do Jiných rukou. Pokud to uděláme, osvobodí nás to od tíhy a pocitu křivdy a náš život znovu prozáří radost, kterou dává Bůh každému, kdo se rozhodne odpustit. Vždyť sami denně potřebujeme odpuštění.
(Stvoř mi, Bože, čisté srdce…, Advent-Orion 2015)