Byl jednou jeden lenoch, který nedělal nic jiného, než že se nechával vydržovat lidmi kolem sebe. Docela to šlo, dokud všechno platila jeho žena z věna. Když ale prodala poslední šperk, nebraly hádky konce a i to pohodlí lenocha bylo najednou totam.

Z čirého zoufalství řekl lenoch jednou ženě: „Když už tedy ode mne bezpodmínečně chceš, abych něco dělal, tak si stanovím cíl. Každé ráno mi dáš najíst teprve až poté, co pozdravím souseda a popřeji mu hezké ráno.“
„Dobrá tedy,“ souhlasila žena. „Lepší než nic.“

Lenoch pak každé ráno navštěvoval svého souseda, hrnčíře, a teprve pak dostal snídani. Tak uběhl nějaký čas. Ale jednoho dne odešel hrnčíř do lomu za svou prací dřív, než ho lenoch navštívil. Posadil se tedy na zídku a čekal, až se hrnčíř vrátí domů. Protože ale čas ubíhal a lenochovi kručelo v břiše čím dál víc, rozhodl se, že půjde do lomu za hrnčířem.

Lenoch dorazil do lomu právě ve chvíli, kdy hrnčíř vykopal obrovský hrnec plný zlaťáků. Lenoch nedošel až k hrnčíři, protože se mu nechtělo jít tak daleko, a poklad tedy nespatřil. Rychle pozdravil, otočil se a uháněl domů. Hrnčíř si ale myslel, že ho chce lenoch udat, a tak za ním běžel a dovedl ho zpátky do lomu. Tam mu ukázal na hrnec a řekl mu: „Protože jsi ke mně byl vždy zdvořilý a milý, rozdělíme si poklad napůl.“

Když přišel lenoch domů i s pokladem, řekla mu jeho žena: „Tak už uznáváš, že je dobré mít v životě nějaký cíl, byť sebemenší? A navíc, trocha zdvořilosti ještě nikdy nikomu neublížila.“