„Naše rodinné hovory po nedělním obědě byly naprosto příšerné. Rodiče to zřejmě viděli v nějakém americkém filmu nebo co. Museli jsme se navzájem za něco pochválit a pak říct, co se nám během týdne nelíbilo, co nás naštvalo nebo mrzelo," vypráví vysokoškolačka Eva na terapeutickém sezení. „Ono by to vlastně zase tak hrozné nebylo, dokonce by to mohlo být i užitečné, ale táta je hrozně urážlivý a vůbec neunese jakoukoliv kritiku od nás dětí. Když jsem mu já nebo brácha něco vyčetli, urazil se, přestal mluvit a vydrželo mu to i dva dny. Bylo to fakt nepříjemné, máma nám to často pak vyčetla... Takže jsem se paradoxně naučila nic důležitého neříkat a hrát pozitivně naladěnou. Když mi bylo sedmnáct, zvítězil pubertální vzdor a já to celé tátovi vyčetla - prostě jsem mu to za celé ty roky hraní si na otevřenou rodinu a jeho urážení dala sežrat! Přestal se mnou úplně mluvit, po dvou měsících nám pomohlo až společné sezení u rodinného terapeuta." 

(Děti a rodiče v rozmanitých rodinách, Portál 2025)