Každým dnem chodívala dívenka do školy a ze školy sama. I když počasí toho rána bylo pochybné a mraky se kupily, vydala se na svou každodenní cestu do školy.
Jak odpoledne postupovalo, vítr zesílil a začalo zlověstně hřmít a blýskat se. Maminka se zatím doma obávala, že se její dcerka bude bát, až půjde ze školy domů. A také měla strach, aby bouřka její holčičce nějak neublížila.
Po burácení následovaly blesky, které protínaly oblohu jako nějaké ohnivé meče. V obavách matka rychle nasedla do auta a jela trasou, která vedla do školy. Po čase zahlédla svou holčičku. Byla celá smáčená, ale při každém blesku se zastavila, podívala vzhůru a usmála se. Jeden blesk za druhým rychle následovaly za sebou a při každém záblesku se děvčátko podívalo na pruh světla a usmálo se.
Když u ní matka zastavila, stáhla okénko a zavolala na ni: „Co to děláš? Proč se zastavuješ?“ A tu děvčátko dopovědělo: „Snažím se vypadat hezky, když si mě Bůh fotí!“