Vzpomínám si, jak jsem kdysi obhajoval své důvody pro život v lásce proti patnácti lidem. Ti viditelně nevěřili tomu, o čem jsem mluvil. Ten večer jsem se opravdu pokoušel plavat proti proudu. Moji přátelé mi rozhněvaně odporovali. Většina z nás se tak snadno dostane do bojové nálady. Někdy už máme dost všech lidí, kteří nám lžou, hezky mluví, ale překrucují pravdu a zkreslují fakta. Nesnášíme je a bojujeme proti nim. Moji přátelé tuto potřebu přímo ztělesňovali. Líčili mi jeden případ za druhým – a všechny beznadějné. Jejich závěr zněl: „Některé lidi prostě nelze milovat.“ Osobně si myslím, že si pletli slovo líbit se se slovem milovat. A já jsem možná ve smyslu slova láska a v množství jejích podob neměl příliš jasno.
Přes všechny své pocity agrese nebo rezignace jsme povoláni k lásce. Přes všechny malicherné spory stojí nad našimi lidskými životy i celými dějinami majestátní postava Krista. Řekl snad „Milujte jen své přátele“? Nikoliv. Kristus říká: „Své přátele milují i pohané. Žádám vás, abyste milovali také své nepřátele.“
Právě v takovýchto chvílích čelíme obtížné výzvě a důsledkům života lásky. Pomalu začínáme věřit, že tento druh lásky je milostí či darem Božím. Bůh by od nás nežádal, abychom milovali ty, kdo se nám v nejmenším nelíbí, kdyby nám nechtěl pomáhat a nedával nám k tomu sílu...

(Štěstí začíná uvnitř, Portál 2000)