Americké pláně jsou osamělé místo - můžete tam ujet autem celé míle a nenarazit na jiný vůz či na jediný dům. V jedné takové pustině uslyšel jistý řidič, jak mu praskla pneumatika. Spíš ho to otrávilo, než znepokojilo, protože věděl, že v kufru má rezervu a hever. Pak si ale vzpomněl - minulý týden hever vytáhl a zapomněl ho vrátit zpátky. Nemá hever. Mohlo by být i hůř, ale asi tak tři míle nazpět míjel autoservis. Když se vydal na cestu k servisu, říkal si: „Široko daleko nejsou žádné jiné autoservisy. Jsem tomu mechanikovi vydán na milost. Mohl by mě pěkně oškubat, když budu chtít půjčit hever. Mohl by si říct cokoli. Mohl by chtít padesát dolarů. A já s tím nemůžu nic udělat. Sakra, mohl by chtít klidně sto pade. Lidi jsou hrozní a využijí člověka, když dostanou takovou šanci. Jo, lidi jsou hrozný svině." Dál si roztržitě vykládal ten příběh, dokud nedošel k servisu. Mechanik vyšel ven a přívětivě se zeptal: „Jak vám můžu pomoct?" a řidič odpověděl: „Můžete ten svůj zatracený hever sebrat a strčit si ho někam." 
Někdy si ani neuvědomujeme, jaké příběhy si vyprávíme, a ještě méně to, jaký na nás mají účinek. Jednáme na základě fantazií, jako by to byla fakta. A když si něco vizualizujeme, může se to stát, protože - ať už si své představy uvědomujeme, nebo ne - očekáváme, že přesně tohle se stane... 
Velká část příběhů, které si vyprávíme, vzešla z dynamiky naší původní rodiny. A my v tom příběhu uvízneme stejně jako ten chlapík bez heveru ve svém přesvědčení, že lidé vždycky využívají nouze svého bližního... 

(Psychologický rádce do zběsilých časů, Portál 2025)