Naše rané zážitky z dětství v nás nastavily určité mechanismy, které určují, co můžeme a co nemůžeme sdílet s těmi, které milujeme. V důsledku toho mnoho lidí žije jako želvy: Opatrně vysunou svoji hlavu jenom na krátké nadechnutí, jen aby nebyli chyceni číhajícím útočníkem. S přibývajícími útoky tráví více času uvnitř svého krunýře než mimo něj.
Náš vžitý způsob komunikace, který nám připadá normální a přiměřený, je výrazně ovlivněn prostředím, ve kterém jsme vyrůstali. Už jako děti jsme vnímali, jak členové rodiny hovoří a jak na sebe reagují. Jako dospělí pak tento vzorec s malými obměnami napodobujeme.

(Jak zvládnout partnerskou komunikaci, Advent-Orion 2012)