Psaní kronik příběhů může posloužit jako opora pro zapamatování si uzlových bodů v životě daného předka. Vyprávění určitého děje si zapamatujeme snadněji než strohý výčet faktů. Lépe si uvědomíme časovou perspektivu našeho vlastního života, který je integrální součástí celého rodu (minulých generací). Tím můžeme udělat nemálo i pro svou duševní vyrovnanost. Jak to může zafungovat opačně, naznačí následující případ z mé praxe. 
Jedna moje známá se mně před čase svěřila, jak těžce nesla nevyléčitelné onemocnění a nakonec úmrtí své matky. To, že se nás vážné onemocnění člena rodiny dotýká, je pochopitelné a přirozené. V daném případě však nezpůsobila jediné její trápení jen smrt nejbližšího člena rodiny. Tím dalším bylo to, že její matka před svou smrtí odstranila všechny své písemnosti a také svoje fotografie v rodinném albu. Jako by už dopředu chtěla vymazat svoji existenci, aniž si patrně uvědomovala, že tím může ochudit vlastní děti a další potomky. Když je nám i v takovéto podobě odepřena přítomnost rodiče (nebo ji sami popřeme), může to značně limitovat naši vlastní identitu. Jakkoli nepochopitelné se to na první pohled jevilo, více nám napověděl pohled do života obou nešťastných žen a zvláště pak do minulosti oné matky. Ta se narodila jako nechtěné dítě z nešťastného vztahu, kterému rodiče ani jednoho člena tohoto páru nepřáli. Ona „nechtěnost", dohlédnutelná až do třetí generace, jako by prosákla do osobnosti a finálního utrpení této ženy... 

(Rodokmen v příbězích, Portál 2026)