Jedním ze způsobů, jak si ujasnit, co se rozumí slovem radost, je podívat se na opak radosti. Tedy na to, co označujeme slovem úzkost. V odbornější terminologii pak jde o depresi.
Jak poznám, jestli nejsem já nebo někdo blízký v depresi? Úzkostný a depresivní stav je velice složitý... U lidí v úzkosti a depresi dochází ke snížení zájmu o běžnou činnost, pomalu se vytrácí chuť k jídlu. Špatně usínají, a když se v noci probudí, těžko mohou znovu usnout. Zdá se jim – a pravděpodobně tomu tak skutečně i je –, že se jejich myšlení i pohyby zpomalují. Únava a ztráta životní energie jsou dalšími příznaky u lidí postižených úzkostí a depresí. Častěji se u nich objevují pocity viny a představy o tom, že „nejsou moc platnými lidmi“, že jsou zkrátka „k ničemu“…
A jak k tomuto stavu dochází? Díky studiu mnohých odborníků víme dnes již přece jen něco víc. Velkou „vinu“ na tom má neschopnost úspěšně řešit úkoly, které před člověkem stojí. Pokud takový člověk neustále zažívá neúspěch, „bere“ si to do té míry, že se nakonec vzdává boje. Přitom dolů to jde snadno, avšak dostat se z úzkosti a deprese je podstatně těžší. V nejhorších případech zasahují léky a lékaři. Pomáhá však i poznání, které výstižně vyjádřil žalmista: „Ač jsem ponížený ubožák, Panovník přec na mě myslí. Tys má pomoc, vysvoboditel můj, neotálej už, můj Bože!“
Rovněž je dobré, aby byl takovému člověku nablízku někdo, kdo sdílí totéž přesvědčení a naději a svým jednáním a laskavým chováním mu pomáhá vstát, udržet se na nohou a chodit.

(Není radost jako radost, Karmelitánské nakladatelství 2013)