Během letu z Denveru do Anchorage na Aljašce jsem seděl vedle unaveného podnikatele. Měl jsem namířeno na biblický týden, kde jsem měl mít několik přednášek; Ed letěl chytat ryby. V Anchorage přesedne na další letadlo. Daleko na severu stráví několik dní se svými přáteli na lodi.
Mluvili jsme a mluvili. Ed koupil společnost, která dodávala vybavení do nemocnic. Nejprve z ní udělal národní společnost a později mezinárodní. V důsledku toho trávil nakonec většinu času v letadle, cestoval z města do města, ze země do země. S leteckou společností nalétal více než tři miliony kilometrů, a proto mu letušky během našeho letu neustále nosily další nápoje zdarma a uctivě se mu klaněly. Hovořil tak dlouho, dokud ho alkohol neudolal a on neusnul.
Ed žil rybařením. Lovil ryby ve Spojených státech a v Kanadě. Lovil je i v Evropě a Brazílii. Dvakrát byl dokonce na rybách i v Austrálii. Měl nevyčerpatelnou zásobu rybářských příhod a vyzvídal, jestli náhodou nevím o nějakém vyhlášeném místě, kam by mohl jet rybařit.
„A až budu na lov ryb příliš starý,“ pronesl smutně, „budu sedět doma a vzpomínat na všechno, co jsem na rybách prožil.“
Když usnul, v tichosti jsem o jeho slovech přemýšlel. Byl to velmi příjemný člověk a ani jeho zapálení pro rybolov mi nevadilo (kdysi jsem taky rybařil). Ale mít rybaření jako hlavní životní náplň bych rozhodně nechtěl. S tím se přece nikdo nemůže spokojit.
Nebyli jsme stvořeni pro něco většího? Pro někoho mnohem většího?
Boží milost pročišťuje neklidnou energii mládí, jeho milost o nás pečuje a vede nás ve středních letech, a když zestárneme, jeho milost je nám stále k dispozici – je pevná jako skála, o kterou se můžeme opřít.


(Jak vzácná milost..., Advent-Orion 2011)